Obce se zkrátka mají postarat, aby měli (nejen) mladí lidé kde bydlet. Protože má takzvaná střední třída, zejména ti, kdo zakládají rodiny, problémy se sehnáním střechy nad hlavou. Například v Praze jsou totiž prodejní ceny nových bytů natolik vysoké, že na ně lidé s běžnými příjmy prostě nemají šanci dosáhnout.
Obce by měly stavět nájemní byty a k tomuto účelu využívat dotace z Evropského sociálního fondu, aby se ti, kdo nejsou „za vodou“, nestávali rukojmími developerů a nemuseli si ani brát hypotéky, jež jednoho na léta značně zatěžují.
Pokud by k tomuto došlo, mohla by si taková města udržet třeba lékaře, policisty či učitele. Kteří by se ochotně nastěhovali do bytů postavených výhodně státem nebo bytovými družstvy. Zakládali by tam rodiny, měli děti a lepší vyhlídky, jež dnes nemají. Protože se v naší zemi staví jen nějakých pětadvacet tisíc bytů ročně, a to ještě hlavně na venkově nebo do vlastnictví, a to není dost. Zejména vezmeme-li v potaz, že je u nás údajně jen asi 4,2 milionu obyvatelných bytů.
Prodávám, jak jsem koupil. V tomto duchu onen článek v internetovém zpravodajství vyzníval. Že u nás zkrátka máme málo bytů, tyto jsou příliš drahé a leckdo si je nemůže bez problémů dovolit. A tak by měl někdo jiný platit a stát či obce stavět. Aby si každý snáze přišel k tomu svému.
Protože jinak to prý nejde. Když tedy máme v průměru jenom jeden obyvatelný byt na dva a půl našince.
Jistě, chápu, že ony byty nejednou nejsou po vlastech českých rozmístěny právě tak, jak by bylo potřeba, že někde přebývají a jinde pro změnu chybí. Že to mladé táhne do měst, kde je tak bytová situace nejneutěšenější. Jistě, chápu, že nelze nemovitosti přenášet z místa na místo, jak je právě třeba, chápu, že bydlet chce každý a omezování se není zrovna v módě. Jistě, chápu, že nemusí být snadné sehnat právě takovou střechu nad hlavou, jakou by si jeden přál.
Ale přesto s oním (mnou zde) nejmenovaným pánem a s těmi, kdo jeho názory sdílejí, osobně moc nesouhlasím. Protože stavět za erární peníze nové a nové byty, to aby měl každý snadno na vybranou, nepovažuji za šťastné řešení.
Protože by měl být každý především svého štěstí strůjcem a pomoci ze strany státu či Evropy by se mělo dostávat jen těm, kdo jsou skutečně v bezvýchodné situaci, respektive kteří jsou natolik potřební, že je u nich nezbytný takový ústupek.
Všichni ostatní by se měli o získání domova zasloužit sami. Klidně i za cenu nemalých obětí.
Třeba už jenom proto, že si toho, co nám samo spadne do klína, vesměs nevážíme. A domova bychom si rozhodně vážit měli.
